Nenoste mi další AI use case. Přiveďte mi jednoho platícího zákazníka.
Skoro každá firma, se kterou teď mluvím, má tentýž problém. Příliš mnoho AI nápadů. Příliš mnoho prezentací. Příliš mnoho „AI strategií“. A příliš mnoho pilotů, které v demu vypadají skvěle a o šest týdnů později potichu umírají.
Tomuhle říkám AI slop tsunami. A většina vedení se v ní topí.
Více procesu jen vyrábí pomalejší slop
První instinkt je přidat řád. Governance frameworky. Bodovací kritéria. Workshopy na sběr use casů. Další výbor. Vypadá to jako disciplína, ale ve skutečnosti je to jen další vrstva, která produkuje stejný slop, jen pomaleji.
Problém totiž není v tom, že byste neměli proces. Problém je, že proces třídí špatnou věc. Hodnotí nápady podle toho, jak dobře znějí v místnosti plné lidí, kteří za výsledek neručí. A nápady, které dobře znějí, jsou levné. Vygenerujete jich dvacet za odpoledne.
Filtr, který funguje
Začal jsem proto používat jeden filtr. Je brutální a funguje:
Nenoste mi use case. Přiveďte mi jednoho platícího zákazníka. Interního nebo externího. Někoho, kdo tu věc bude reálně používat každý týden - nebo za ni zaplatí skutečné peníze. Třetí možnost neexistuje.
- Ne „uživatelům by se to líbilo“. Líbit se může cokoli. To není závazek.
- Ne „trh je obrovský“. Adresovatelný trh je jen číslo - žádný z těch dvaceti nápadů příští úterý nikdo reálně nepoužije.
- Ne „adopci vyřešíme později“. Adopce je ta práce, ne poznámka pod čarou.
Jedno jméno. Jeden podpis. Jeden reálný uživatel. Ta jediná otázka okamžitě zabije 80 % AI nápadů. A přesně o to jde.
Nejtěžší dovednost v AI dnes není prompt engineering ani výběr modelu. Je to schopnost říct ne devatenácti skvěle znějícím nápadům, aby ten dvacátý - ten s reálným uživatelem - skutečně doplul do produkce.
Úzké hrdlo není stavění, ale výběr
Tohle si nikdo nerad přizná: úzké hrdlo v AI dnes není ve stavění. Modely jsou komodita. Inženýr postaví prototyp za víkend. Úzké hrdlo je v rozhodování - které z dvaceti chytře znějících nápadů si zaslouží čtvrtletí něčího života.
Jakmile máte reálného uživatele, všechno ostatní se zjednoduší:
- Technologická rozhodnutí jsou jasná. Stavíte to, co ten člověk doopravdy potřebuje, ne to, co je zajímavé.
- Prioritizace je jasná. Jeho problém jde první.
- Metriky úspěchu jsou jasné. Používá to dál, nebo ne.
- Debata o ROI je jasná. Už platí.
Bez reálného uživatele jen generujete drahý slop na vrcholu toho levného. A žádný governance framework vás z toho nedostane, protože třídí prezentace, ne závazky.
Pokud se topíte v use casech a hledáte filtr, který oddělí ten jeden, který má smysl postavit, napište mi. Rád se podívám, kde přesně se vám rozhodování zadrhává.
